Bez ohledu na momentální stav duše i těla (mizerný) je potřeba sklízet úrodu. Práce šlechtí a třeba se mi udělá líp.

Z tohoto pohledu se zdá, že je dobře, že v zahradě sklízeli především slimáci, dále pak srnčata a tkanička.

Na nás toho moc nezbylo. Nicméně už o prázdninách jsme měli několikrát domácí brambory s domácím česnekem, takže mise – víc brambor sklidit, než zasadit – byla splněna. Vo fous, ale klaplo to.
Teď došlo na sklizeň brambor ze záhonu podél cesty.
Neměla jsem žádný přehnaný očekávání – sázela jsem tam o něco později a než začala bramborám růst nať, obsadili záhon slimáci a co zelenýho vykouklo ze slámy, to hned snědli…. A bez fotosyntézy moc velká úroda nebude….
Ale optimisticky jsem si připravila kbelíček.
Po pár prvních kopnutích motykou bylo jasný, že NIC je prostě NIC.
Ale několik brambůrek o průměru ne větším než 2 cm jsem nakonec sklidila. Tak na oběd pro dva. Kdyby teda neměli moc velkej hlad. A kdyby k nim byla vydatná příloha…..
Přesypala jsem to z kbelíku do pytlíčku od záhonový fólie, vypadalo to trochu optimističtěji.
Tu fólii jsem začala pokládat a sázet do ní jahodníky. Protože jahody v záhonu z hnoje a slámy rostly moc pěkně. Ne že by nějak extra plodily, to ne, ale listí měly hezký. Než ho ožrala srnčata….
Tkanička, která v zahradě pracuje moc ráda, přiskotačila a začala pomáhat. To, co jsem zasadila, hned vytáhla a pro jistotu sežrala.
Tak takhle teda ne! Sice těch sazenic mám fakt hodně (rozhodně násobně více, než bylo jahod), ale takovýhle koloběh života si nepředstavuju!
Tkaničku jsem vypeskovala a vrátila jsem se k sázení.
Tkanička odtančila opodál, objevila pytlík s hrstkou posledních domácích brambor – a všechno to sežrala.
Tolik ke sklizni.
že mi není lépe ani po těle (bolavý záda), ani na duši (ke všem trablům ještě totální zahradnický neúspěch), to jistě netřeba dodávat.…