Jsem moc ráda, že moji koně jsou navyklí na ledajaká zvířata.
Dneska třeba při sedlání asistovali všichni tři pštrosíci. Není se čemu divit, na sedlech i na uzdečkách je tolik lesklejch věcí, který pštrosíky zajímají. A celkově je to sedlání takový interesantní, tomu nemůže žádný zvědavý pták odolat.
Koukala jsem na ty tři chudáky kobyly (heruška, [...]  Celý příspěvek...

Když člověk sdílí se svým koněm myšlenky, je to většinou moc prima. Většinou.
S heruškou to tak máme. A přestože se říká, že zrzavá kobyla, to je diagnóza, na herču to neplatí. Je úžasná. Většinou.
Tuhle jsme jely na krátkou (na jiné zatím nejezdíme) vyjížďku kolem potoka a rozhodla jsem se, že prozkoumáme jednu srnčí stezku. Jestli by náhodou [...]  Celý příspěvek...

v pátek jsem se poprvé od návratu z gruzie dostala do sedla. delinka byla přesně tak rozmarná a diblíkoidní, jak jsem se obávala a vyjížďka tím pádem nebyla vůbec v pohodě, pořád jsem čekala, co ta pubertální bluma zase vymyslí…..

včera jsme měli naplánovaný delší výlet v sedlech. těsně před odjezdem jsem poslechla nějaký vnitřní šepot, odběhla jsem do [...]  Celý příspěvek...

Aha, koukám, že se vám fotky z výletu do rakouska líběj.
Tak já to uvedu na pravou míru.
Včera jsme vyrazili ze stálkova, ujeli jsme 30 km a noclehovali v lese kus od staňkova. Naše kobyly v ohradě u cesty (se spoustou trávy a s fungujícím ohradníkem), ostatní koně na úvazech opodál.
Za svítání nás probudila maruška s tím, že máme vstávat, že kobyly jsou fuč. Teda jako mary a delinka.
Ne že bychom je nenašly (já a šárka), pásly se půl kilometru dál. Akorát jsme je nemohly chytit.
Mary vypadala, že by si dala říct, ale delinka zvedla hlavu, zvedla ocas a překrásným velším klusem přeběhla louku, prosmykla se průlezem na další a zamířila cílevědomě ke kempu oáza. Mary za ní.
V kempu jsme je ještě stíhaly. Ne že bychom je viděly, to ne, ale turisté nás upozorňovali, kudy prošly. Asi je zbytečný zmiňovat, že kdybych po delince chtěla, aby prošla úzkou brankou k půjčovně lodí, dalo by mi dost práce ji přemluvit. Ve volnosti to dokázala zjevně snadno.
Ve staňkově jsme jejich stopu ztratily.
Následoval návrat k nocležišti, telefonát na policii a shánění auta. Klika, fakt klika, že mi pořád něco utíká, takže takový ty organizační věci mám už zautomatizovaný.
Telefonát na zelenou vlnu (mohly běžet k hlavnímu tahu na halámky), do rádia…. Prosba na fb……. Urgence na policii….
Nic.
Pak marušku napadlo, že kdyby se daly po žlutý značce, dojdou hnedle až do rakouska.
Další telefonát na policii, jestli by se nemohli pozeptat kolegů za hranicí.
A zase čekání.
A potom telefonát z mikulova, kde je nějaký koordinační centrum či co.
„vaše kobyly zatkli v rakousku!!!“
No, to se mi ulevilo….
Autem do první vesnice za čárou, tam na nás čekalo policejní auto rakouské policie a to nás dovedlo cca 5 km do vnitrozemí, kde ve tmavé plechové garáži stály uvázaný naše uprchlice.
Když se otevřely dveře, bylo vidět, že jsou obě holky vyplašený. Asi čekaly, že dovnitř nakráčí řezník…. A patřilo by jim to!
Nasedlaly jsme, poděkovaly, omluvily se, ujistily se, že kobyly nezpůsobily žádný škody a vyjely jsme domů.
Super závěr vandru, fakt 🙁 🙁 🙁

Dneska jsme vytáhly koně do civilizace. že to potřebujou.
Po silnici to šlo ještě docela v pohodě, mary ani delinka auta neřešily.
Jenže pak jsme vjely do keblan.
Jedni koně hned u silnice……rybník…. Ještě jeden rybník….další koně u silnice…..
Samej strašák pro koně.
A pak za námi vyjela motorka. Sice jsem zběsile ukazovala řidiči, ať zpomalí, ale asi se mu nechtělo….
Delinka explodovala a utekla mi pod zadkem přímo proti motorce. Zase mi zůstala noha ve třmenu a kobyla mě táhla po silnici za sebou. Ouvej.
Jooo, dřív se na koně muselo v dlouhým rukávu….mělo to něco do sebe…. A i ta přilba by se hodila…..
Jako dobrý. Nakonec jsem nohu vykopla ven a dopadlo to dobře.
Ale!
Ten motorkář vypadal fakt vyplašeně! A to je prima. Až na něj někdy nějaký jezdec bude ukazovat, ať zpomalí, tak si snad na tuhle příhodu vzpomene… A zpomalí.

Včera jsme očkovali koně.
Jednu partu zavřenou v boxech, druhou navolno na louce.
Macíček se strašně, ale opravdu strašně bál. Nechtěl ani s jedním z doktorů nic mít.
Smáli se a říkali, že je to zase (minule dělal macíček cirkus, když mu nabírali krev) tím, že ráno měli těžké krvavé telení a následně čistili krávy se zadrženou placentou a že jsou divně cítit.
Zdvořile jsem to přešla mlčením, nezdálo se mi, že by nějak páchli a podezřívala jsem macíčka, že dělá typickou welšskou estrádu. Tudíž jsem ho zdeptala natolik, že se podvolil a stál.
A pak jsme šli do kuchyně orazítkovat passporty.
Netopilo se. Ale i tak. Nefoukal tam vítr a bylo nad nulou.
Pánové doktoři smrděli strašně!
Ježíš, to byla rychna!
Fakt jsem pak šla a donesla macíčkovi omluvné jablko.…