Rozpoložení před odjezdem na českou kanadu bylo podobný, jako před odjezdem na velikonoční vandr. Zraněný záda, nenaježděná kobyla a provizorní sedlo. Tentokrát to ještě zpestřovala vidina blížícího se – 3.9. – odletu na kavkaz a zaplacená letenka do tbilisi.
Jako jo, byla jsem na sebe fakt opatrná a jediný drobný úraz se mi stal při procházení mezery mezi kusy ďáblova chleba – delinka se vešla, moje koleno ne. A fungl nový rajtky roztržený a koleno odřený. Prkotina.
Ale za jakou cenu?
Nijak moc mě netěší jezdit s lidma, který pořád něco řešej. Jakože moc klušeme…. Nechtějí cválat…… Potřebujou teď hned okamžitě pauzu…… Najíždějí ostatním koním na záda…… Obávají se překonání jakékoliv překážky typu vyskočit z cesty na louku, přejít malý potůček….. Hystericky ukazují kolemjedoucím autům, že mají zpomalit….. Hrubě nadávají těm, která to neudělají dostatečně….. Jsou sprostí na náhle se vynořivší cyklisty….. Prudí, že ostatní jdou moc pomalu a že teda musej kobylu furt držet…. Prudí, že ostatní jdou moc rychle a že teda musej kobylu moc pobízet….. Piští a ječí, když jim koník lehce poskočí pod zadkem…. No a navíc nedokážou nasednout a sesednout z koně bez potíží, nasedat musej z hooodně vyvýšenýho místa a kůň se jim nesmí ani pohnout, tudíž vřískají na ostatní jezdce, aby okamžitě, ale okamžitě zkameněli na místě, a při sesedání jim musí být kůň dokonce držen za otěže, aby mohli svoje tlustý bolavý tělo spustit dolů.
Karma je zdarma a po letech mě dohnala.
Takovýmhle jezdcem potížistou a prudičem jsem na letošním vandru byla já.
Takže sice bez úrazu a stále – až na ten podvrtnutej SI kloub – fit, ale moc dobrej pocit ze sebe teda nemám.
A bude hůř….…