Včerejší óda na spoluprá

Včerejší óda na spolupráci mezi zvířaty byla dneska malinko popřena.
Kačenka se selinkou dojedly svoje snídaně v kbelíčcích a přešly na snídani pro drůbež – to je několik kbelíků zadiny, které rozhodím na dost velkou plochu, aby se dostalo pro všechny.
Ne dost velkou, zdá se.
Kačenka si totiž nahlas postěžovala, že selinka ji utiskuje a že [...]  Celý příspěvek...

Ondyno se borisovi poved

Ondyno se borisovi povedlo vyhodit selinku od snídaňového kbelíčku.
Což je jednoznačný úspěch, selinka už je o dost větší než on, ale nepere se. Zatím je to ona, kdo je bit a odstrkován.
Ale časy se mění!
Dneska ráno se boris rozhodl, že začne den nějakou pěknou rvačkou. Takže s někým, kdo je slabší a nemůže se bránit…..takže selinka!
 [...]  Celý příspěvek...

V pátek

v pátek jsem se poprvé od návratu z gruzie dostala do sedla. delinka byla přesně tak rozmarná a diblíkoidní, jak jsem se obávala a vyjížďka tím pádem nebyla vůbec v pohodě, pořád jsem čekala, co ta pubertální bluma zase vymyslí…..

včera jsme měli naplánovaný delší výlet v sedlech. těsně před odjezdem jsem poslechla nějaký vnitřní šepot, odběhla jsem do [...]  Celý příspěvek...

Malá a pro mě netradiční

Malá a pro mě netradiční politická poznámka:
Sviny nemají turistům moc co nabídnout. Jsou tu jen tři zajímavé památky – svinenský kostel, buškův hamr a kostel nejsvětější trojice, u kterého bydlíme.
Kdo u nás někdy byl, tak ví, že cesta ke kostelu nejsvětější trojice je velmi špatná. To je takový eufemismus – v podstatě se jedná o neudržovanou polní cestu s prašným (či blátivým, podle počasí) povrchem, který zpestřují tu a tam poházené velké kameny, zaříznutou pod úrověň terénu přilehlých polí a luk. Což znamená, že když sněží a fouká, je nesjízdná, neb zavátá. Proto taky pořád topíme v obyčejných kamnech a nemáme nějakou vymazlenou kotelnu….protože se ukázalo, že je mnohem důležitější projet do civilizace za každého počasí (tedy auto 4×4 s redukcí), než mít doma pohodlné teplo za každého počasí… A kapsa není nafukovací….
A takhle je to celých 23 let, co tu bydlíme. Stejný scénář – před poutí město cestu kosmeticky opraví, první větší déšť ji zase spláchne do původního stavu, na podzim navozíme domů zásoby krmení a jídla na celou zimu, kdyby byl úvoz nesjízdný a turistům odkyvujeme, že ano, tohle je jediná přístupová cesta ke kostelu.
Letos se ledy hnuly. Město získalo dotaci z evropských peněz na opravu lesní cesty, která vede za naším domem a pokračuje až k silnici. Asi 800 m.
Postavili ji krásně!
Pečlivě položený asfalt…..odvodněná…… Vyasfaltované všechny odbočky na malé lesní cesty….. Šíře na dva jízdní pruhy…..
Akorát končí přesně za naším domem a dál ke kostelu pokračuje jako obtížně sjízdná.
Pointa je v tom, že osada svatá trojice, pod kterou spadáme, se už leta snaží vybudovat cestu, která by spojila osadu (a silnici) s kostelem. Snaží se marně – už se prokousali výkupem pozemků, ale na zpracování projektu, natož na stavbu, prostě nejsou peníze.
Tak nevím…..
Kdyby nebylo dotací, nejspíš by se našel nějakej kompromis – jakože lesní cesta se opraví přiměřeně faktu, že většina porostu není v mýtním věku, a cesta od silnice ke kostelu se aspoň vyprojektuje, možná i postaví.
Ale takhle máme na 800 m lesa dálnici a jinak prdlajs.
Každýmu, kdo k nám jede poprvé, říkám – nevede k nám silnice, ale červená turistická značka!
A kdo dojede až k nám, říká vždycky to samý – to je krásný místo! Ale ta cesta, ta cesta je příšerná!
A tak to bude i nadále 🙂

Zážitek nemusí být dobrý

Zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný….
Tak tohle motto splnila výprava na hřebeny kavkazu dokonale.
Začalo to už při třídění věcí, které s sebou sbalím do sedlové brašny na pětidenní putování na koni, a které ponechám ve věži, kde jsme byli ubytovaní. Sice jsem s sebou měla teplé, tedy přesněji teplejší (protože bavlněné) rajtky, ale s sebou na hřebeny jsem si vzala dvoje letní (svítí sluníčko přece) o tloušťce a hřejivosti dámských punčocháčů.
Teplou flísku taky nebalím….. Venku svítí sluníčko!
A tak dále …..
Po dvou dnech putování dolinou v dešti pak přišla konečně ta velká chvíle a vystoupali jsme na hřeben. Asi 800 metrů (?) převýšení.
A tam nás čekal: mrak…..silný déšť….vítr……sníh….viditelnost na 20 metrů……zima……
V tom jsme jeli celý den. Místy sněžilo vodorovně. A pořád foukalo.
Klika, že v gruzii se po horách jezdí tak, že do kopce se sedí v sedle a z kopce se kůň vede, takže sice nám byla zima, ale neumrzli jsme – i při chůzi z kopce jsme se trochu rozhýbali a zahřáli.
Jako milé upozornění, že se pohybujeme ve výšce, na kterou můj organismus už není stavěný, se dostavilo několik astmatických záchvatů, kdy se mi zúžila ta trubice v krku a nemohla jsem se nadechnout. Vydávala jsem zajímavé sípavé zvuky a jak jsem se cítila uvnitř v hlavě, to si nikdo nedokáže představit – ta strašlivá panika, že se prostě najednou už nenadechnu, že ani molekulu vzduchu už do plic nedostanu…to bylo opravdu silné. K tomu jsem zeslábla natolik, že jsem nedokázala vylézt zpátky do sedla….
Ale kdepak, tohle ještě není ten očekávaný silný zážitek.
Ten přišel až v okamžiku, kdy průvodce řekl, že dáme půl hodiny pauzu, protoře on musí jít najít cestu :-). No jo, ztratili jsme se.
Nebo spíš – když jsem se ptala průvodcova pomocníka, co se jako děje, jestli jsme ztratili cestu či co, tak jeho odpověď dokonale vystihla situaci – cesta se neztratila, jen jsme v mraku a nevíme, kudy vede 🙂
Všechno nakonec dobře dopadlo.
A musím složit vekou poklonu nožkovi, koníkovi, na kterém jsem jela. Choval se dokonale (jinak to byl spíš spratek, ale když šlo fakt do tuhého, mohla jsem jen sedět zhroucená v sedle a foukat si do dlaní jakože improvizace nafukování balónku při astmatickém záchvatu a nožka šel naprosto jistě i terénem, kde by se přizabil asi i kamzík.
Poučení?
Když se dostat do průšvihu, ve kterém jde o kejhák, tak na dobrém koni!

Poučení z krizového vývo

Poučení z krizového vývoje:
Pokud jsem si doteď myslela, že jsem mistr balič, jakože dokážu sbalit právě to, co s sebou potřebuju, že mi nic nechybí a nic moc nepřebývá, tak jsem se mýlila.
Nějaký náznaky už tu byly dřív, ale při cestě do gruzie a na kavkaz jsem to myslím dotáhla k naprostý jistotě, že jsem trouba.
Můj předpoklad, že kavkaz je na jihu a že tam teda bude víceméně teplo, se nepotvrdil.
Předpoklad, že stačí si zabalit to, co jsem měla před lety s sebou na altaji, protože hory jako hory, že jo, jakýpak s tím štráchy, se taky nepotvrdil.
Předpoklad, že když mě moje starý jezdecký pohorky tlačí už v předsíni, že je rozšlápnu a vytáhnu, se taky nepotvrdil.
Předpoklad, že když v týhle mikině (vestě/tričku) pobíhám po dvoře a jezdím kolem domu, takže to v pohodě stačí i na dalekou cestu, hlavně že se máme rádi…..tak ten se taky nepotvrdil.
A mistrovský kousek:
„tu ortézu na záda, co mi dali v nemocnici po úrazu, který se mi stal před šesti týdny, si brát s sebou nebudu…. Už jsem zdravá! “

Prasátka mě nepřestávají

Prasátka mě nepřestávají udivovat.
Selince dneska pan doktor vytáhnul řádku stehů z břicha. Aby to dokázal, musel prasinku přispat. Selinka se vůbec ukazuje jako mizerný pacient…. I podávání atb se měnilo v souboj muž proti praseti.
Plán byl, že selinka zůstane spát zavřená v nastlaném boxu a ven půjde, až se úplně probere.
Selinka ale z boxu hned odešla.
To jsem měla fakt strach.
Připitomělé vrávorající prasátko v prasotlupě, to je přece zaděláno na průšvih, to ji všichni budou šikanovat!
Ale kdepak. Zase jsem jednou podcenila sociální vzorce mezi prasátky.
Vrávorající selinka se skácela v přístřešku za domem. Vedle ní hnedka ulehla kačenka a hlídá ji.
Mohli bychom se od nich lecčemu naučit!