Když člověk sdílí se svým koněm myšlenky, je to většinou moc prima. Většinou.
S heruškou to tak máme. A přestože se říká, že zrzavá kobyla, to je diagnóza, na herču to neplatí. Je úžasná. Většinou.
Tuhle jsme jely na krátkou (na jiné zatím nejezdíme) vyjížďku kolem potoka a rozhodla jsem se, že prozkoumáme jednu srnčí stezku. Jestli by náhodou nebyla průchozí kolem strže, která nám dost vadí v rozletu.
Herča šlapala jako lokomotiva, dáša se charm měly co dělat, aby nám stačily. Stezka vedla pěkně po břehu potoka, zarostlá byla právě tak akorát, nad námi strmý sráz, pod námi bublal potok , sluníčko svítilo….
No a pak se stezka ztratila v neprůchodném houští. Věřím, že srnka projde. Herča – se mnou na zádech – rozhodně ne.
A tak jsem si pomyslela, že nevadí, kousíček se vrátíme a projdeme to potokem. To by v tom byl čert, abychom se nedostaly za strž.
Fakt jsem si to jenom pomyslela. Nestihla jsem udělat nic jinýho.
Herča – která obecně nerada chodí tekoucí vodou, když to není nezbytně nutný – se otočila do srázu a velmi rozhodně se rozcválala nahoru.
To není nic, co bych chtěla po kobyle, která je pod sedlem týden po roční přestávce….
A nechtěla bych to po ní, ani kdyby byla úplně v kondici. Je to tam totiž dost hustě zarostlý…..
Cestu kolem strže jsme teda nenašly, dáša si o větev rozbila hlavu a mně jiná větev škrábla do ucha.
Ale hlavně že mi kobyla čte myšlenky……. 🙂