Tak už to asi můžu napsat….před třemi týdny začal u nás mizerný příběh se šťastným koncem!
Ráno zvonek u branky.
To není nikdy nic dobrýho. Jako že by mi někdo třeba přinesl čerstvý rohlíky k snídani, nebo aktuální denní tisk. Takže průšvih.
Vykouknu z okna – a před vraty auto policie. Ugh!
Nejsem zbabělec, tak se hrdinně vydávám ven čelit katastrofě.
Slabým a tenkým hláskem se ptám, co mi uteklo a jakej je průšvih…..????
Prý žádný!
Někdo jim nahlásil, že na zahradě mu už dva dny leží kočka, tak ať s tím městská policie jako něco udělá, že jo….taková ležící kočka, ta přece zhyzdí jinak dokonale upravenou zahradu….a co by tomu asi řekli sousedi…. A vůbec.
No a měšťáci si vzpomněli na mě, že jsem taková milovnice zvířat. Tak jestli bych se o kočku nepostarala…že sviny nemají žádnej kočičí azyl ani nic takovýho. že mají konzervičkový fond, to jo, ale místo, kam umístit nemohoucí kočku, to že nemají.
Ještě nejsem dostatečně jihočech. Ještě jsem pořád náplava. (kdo neví – tak jihočeši byli vyhnáni ze skotska pro přílišnou šetrnost 🙂 ). Takže mě vůbec nenapadlo říct jim, kam se mají i s kočkou odebrat. Popadla jsem kočku z kufry auta („bacha, pani! Ať vás nekousne!“) a odnesla ji dovnitř.
Tam jsem ji podrobila prohlídce, která bohužel potvrdila to, co jsem tušila – od hrudní páteře dál bylo tělo bez citu. Svěrače nefungovaly, z kočky stále něco teklo a vypadávalo. Ale všelijakým kroucením a prohmatáváním se zdálo, že zlomeného není nic.
Zavolala jsem do práce manželovi a seznámila ho se situací, a požádala ho o svolení dovézt kočku k veterináři s tím, že to nejspíš bude stát balík.
Je úžasný. Souhlasil hned.
Auto ale mělo na věc jiný názor a odmítlo řadit, takže místo cesty do budějovic do plně vybavené ordinace jsem se na dvojku doploužila do svinů k místnímu veterináři, který nemá – krom vlastních znalostí – nic.
Prohlídka byla stručná, protože kočka – tedy přesněji řečeno kocour – doktora hned pokousal a poškrábal.
Další dohoda byla neméně stručná – cizího kocoura doktor neutratí, mohl by z toho mít popotahování. I zakoupila jsem něco proti bolesti, nějaký vitaminový mix a něco na otok.
Kocoura jsem ubytovala u manžela v pracovně (aby mu bylo teplo a aby ho nikdo neobtěžoval). Láďa převzal kompletní péči o něj (a u inkontinentního kocoura to není taková legrace) a když odjel na víkend pryč, poslal mi dokonce esemesku!!!! Ne že by psal, že dobře dojel, případně kdy se asi tak vrátí, ale ať nakrmím kocourka……
Po čtrnácti dnech se kocourovi začal vracet cit do zadních nohou.
Pak začaly fungovat svěrače a kocour začal používat záchůdek.
Včera už manžel připustil, že by kocourek mohl bydlet i jinde v domě. Už totiž nejen chodí, ale i začíná zlobit 🙂
A tak máme fredyho……..
Akorát mu asi zbejvá už jen jeden život. Stejně jako červenáčkovi a montymu…..