Hurá hurá, mám v zahradě pampelišky!
Ne, není to divný se radovat…. Ředu let jsme neměli žádný.
Když totiž v zahradě bydlela prasátka, spolehlivě během jediného roku zlikvidovala pampelišky. Nejdřív na jaře snědla všechny květy. V létě chroustala listové růžice. A v zimě přišly na řadu kořeny. Čtvrt hektaru pozemku mělo pět prasátek vyčištěno fakt za jediný rok.
Další rok přišlo jaro – a v zahradě nevykvetla ani jedna pampeliška. Zato za plotem jich kvetlo hodně.
Prasátka chodila kolem plotu a smutně koukala ven.
Bivoj z toho byl tenkrát úplně rozhozený – nechápal, proč venku kvetou a doma nic. Vysvětlovala jsem mu, že si způsobili ekologickou katastrofu v malém měřítku a že neuvážené činy mívají své důsledky…. Marně. Na bivojovu melancholii vysvětlování moc nezabírá.
Předloni na podzim se prasíci stěhovali do alcatrazu. Loni nic.
A letos – první pampelišky znovu vykvetly. Hurá hurá!

Vynesené slepičky z dynána už se docela dobře usadily. Ještě je nepouštím ven, jsou v třípokojovém kurníku. Z deseti přežilo osm….
Přišla chvíle k dalšímu kroku na cestě ke svobodnému slepičímu životu. Odchytli jsme jednoho z našich kohoutů a zavřeli ho k vynesenkám. Říkala jsem si, že jim bude šéfovat a naučí je, jak žít jako slepice. Naši kohouti jsou minimálně tříletí, což znamená, že přežili tři sezóny liščích mláďat. Jsou tedy dostatečně protřelí a se svobodou si umí poradit.
Slepiček mi bylo dost líto. Najednou k nim nakráčí velký macho a bude je sekýrovat….
Takže jsem ráno otvírala kurník velmi opatrně, abych slepicím nezvyšovala stres.
Zbytečně.
Osm slepic namachrovaně obsadilo všechny tři místnosti kurníku a tvářilo se velmi sveřepě.
Ubohý vystrašený kohout se krčil pod kukaněma a tvářil se, že tam vlastně není.
Ale vono se to poddá. Doufám.