Heruška měla na začátku léta nějakou trudnomyslnost. Netěšilo jí to pod sedlem a vlastně ani na pastvině nevypadala moc šťastně. Hledala jsem příčinu a našla jsem ji velmi rychle – ve stádu byla jedna kobyla šikanistka, takový ten kůň, který se ksichtí, šklebí, klopí uši a podobně jen tak, čistě z plezíru.
Kobylu jsem prodala a heruška se pomalu vrátila k normálnímu chování.
Takže jsme ji začali zase brát pod sedlo.
Ale nejezdím na ní já, nýbrž kamarádka šárka.
My s herčou ale máme takový nějaký pouto, jsme na sebe hodně navázaný, takže změna jezdce přinesla trochu problémy. Asi i nejen to, hodně udělalo i náročné ošetřování macíčka s postkastračními komplikacemi. Prostě jsem chodila sice za koňma na pastvinu, ale věnovala jsem se jinýmu. Herču jsem jen podrbala a občas jí nabídla pamlsek. A tak se heruška rozhodla, že mi to trochu dá sežrat.
Například – šárka jde nahoru na pastvinu pro koně, abychom je mohli nakrmit v boxech.
Ovšem přichází s ní jen macíček s lunou.
Vydusám kopec nahoru k pastvině a volám na herču s delinkou (ta je v tom tentokrát nevinně, ona naštěstí dělá všechno po tom, kdo zrovna šéfuje), které jsou úplně na druhém konci louky a je vidět, že herča čeká, co bude. Otočená zadkem, ale hlava nahoře, ucho nasměrované ke vchodu na pastvinu a velší oko kouká dozadu.
Volám. Volám. Volám….
A heruška rozvážným krokem vykročí směrem domů. Po cestě se ještě stihne vykadit a vyčůrat, takže fakt nechvátá. Ale dosáhla svého – vzbudila mou plnou pozornost.
že by mě to nějak moc bavilo, to ne. Je to fakt hodně do kopce. A opakovalo se to s neúprosnou pravidelností.
Včera jsem tedy na ní vyjela ven já. Chce mou plnou pozornost, tak prima.
Myslím, že heruška to teď všechno přehodnotí.
Protože mezi mnou a šárkou je jeden zásadní rozdíl.
36 kilogramů hmotnosti….. 🙂