Když jsem si na jaře objednávala v růžových školkách sazenice růží, opájela jsem se představou kvetoucích keřů, pastvy pro včely a reje barev a vůní.

To všechno může bejt.

Akorát teda růže přišly zrovna teď, kdy mi nefungujou záda. Prostokořenný. Takže se musej hned zasázet.
První várku jsem sázela s láďou – měla jsem představu, že já budu ukazovat, kde vykopat jámu, odkud dovézt kompost, jak vsadit keřík, kolik vody na zalití…a já si pak dovezu v kolečku slámu a zamulčuju si to.
Úplně tak to nebylo.
Láďa jednak s technokratskou pedanterií chtěl vědět, jak moc se která růže rozroste a odmítal kopat jámy tam, kde by jednou mohl pichlavý keř vadit. Takový maličkosti! Takhle já vůbec neuvažuju, toho prostě nejsem schopná.
A jednak působil škody.
„dávej bacha, je tam pivoňka! Bacha! Stojíš přímo na ní!“
„cože? Tam přece nic není!“
„neházej tu hlínu na tu kleopatřinu jehlu!“
„kam to? Vždyť je to tráva!“
A podobně.
Další várku jsem sázela sama.
Ibalgin je můj nejvěrnější přítel!