že jsem svojí pracovní vestu zapomenula pověšenou venku pod přístřeškem, to jsem zjistila už večer. Ale byla jsem líná si pro ni dojít.
Chyba.
Když jsem viděla bivoje, jak leží a opaluje se a pod ním vykukuje růžovočerná látka, úplně mě to rozněžnilo. Maminčin chlapínek…stýskalo se mu…. Tak si stáhnul aspoň maminčinu vestičku, aby nebyl tak úplně opuštěný, drobeček můj.
Pak jsem si všimla opodál ležícího vykousaného zipu z vesty.
To už mi zase tak moc dojemný nepřipadalo. Ale jasně, daň za mou lenivost…. A co, stejně už jsem ten zip dopnula jen v maximálním výdechu….
Ale když jsem uviděla, že vestu si bivoj rozložil na obrovský kravinec, to už jsem se vážně rozčílila! To je ale opravdu naschvál! A velký zlobení! A někdo bude vypeskován, a to pořádně!
No jo, ale ona je to známka inteligence…. Takhle docíli bivoj velmi jednoduše a elegantně toho, že ho kravinec zespodu pěkně hřál – a zároveň ho neumazal!
Tohle pedagogický dilema teda nechám otevřený….. Nikdo nebude hubován, ale ani chválen. A je to!