Moje krátkodobá paměť už fakt není, co bývala.
Včera jsem si pořádně polila podlahu ve chlévě, aby se ty nánosy bláta a lecčeho dalšího u dveří do rána odmočily a šly vymést.
Jenže jsem na to zapomněla.
Ráno jsem energicky vdusala do stáje, v jedný ruce černej kbelík s krmením pro krávu, v druhý bílej kbelík na mlíko.
Hned na prahu mi uklouzla noha (jasně, ještě pořád chodím v kroksech, je to prima nádvorní obuv. Ale nohu moc nefixuje a podrážky jsou dost sjetý….) a předvedla jsem takovou baletní sestavu, že by se za ni nemusela stydět ani primadona národního divadla. Kbelíky vířily kolem mě podle toho, kam jsem se zrovna vychýlila ve snaze nabrat rovnováhu. Celá kreace by klidně mohla mít název „svár dobra se zlem“, barvy kbelíků a vehemence provedení by tomu odpovídaly. Klouzala jsem chlévem až ke kravímu stání, tam zvítězila gravitace a já sebou práskla na zem a vysypala na sebe kraví snídani.
Někde jsem ale musela udělat pohyb mimo moje anatomický hranice.
Čímž zpochybňuju rčení „když je hlava blbá, bolí celý tělo“.
Nikoliv.
Někdy bolí jen levá noha 🙂