jsem nepoučitelná! roky už vím, že největší trapasy přicházejí ve chvílích, kdy se tvářím jako „fakt odborník, prostě nejlepší selka na světě“. a vždycky si znovu naběhnu….

v sobotu přišel na návštěvu náš bývalý veterinář. je pár let v důchodu, hlídal vnoučka – tak se šli kouknout na zvířátka. byla jsem dokonalá! sice mi trochu kazil fasádu pot, který se mi řinul do očí (zrovna jsem nastýlala do přístřešků, do kójí a prasoboudiček a vono se to docela proneslo), ale moje vystupování bylo jinak bezchybné. obdiv ze strany návštěvy byl zaručený.

moc pěkně jsme si popovídali.

a pak se za vraty objevil boris prasátko, desperát,který už bezmála měsíc bydlí v lese – opustil svou útulnou prasoboudičku, jídlo dvakrát denně, společnost ostatních a zaručené bezpečí. a vypadal, že by možná šel i dovnitř. doběhla jsem pro kbelík s kousky pečiva, otevřela vrata a začala borise lákat.

úplně to teda nevyšlo. boris odmítl projít dovnitř, ale zato prošli oba lamáci ven. pan doktor trochu zpanikařil. nikoli však já – nejlepší selka ve vesmíru. blazeovaně jsem mávla rukou, že se jen projdou po lese a pak budou žebrat u vrat, abychom je pustili zase domů.

lamáci kupodivu prošli poměrně rychle lesem a zamířili ke kostelu. pan doktor narhoval, že se rozdělíme a lamáky obklíčíme. ještě stále jsem byla ale nejlepší selkou v galaxii a řekla jsem, že netřeba, lamáci se podívají na kostel a přijdou domů.

no, kostel minuli bez povšimnutí a elegantním cvalem se rozeběhli úvozovou cestou ke svinům. za nima pan doktor. jeho manželka s vnoučkem v náručí a pejskem na vodítku za ním. já to vzala zkratkou přes sousedovic pozemky, v trysku jsem ještě stačila pozdravit souseda, který mírumilovně sbíral mandelinky z brambor, a doběhla jsem lamáky právě včas, než definitivně opustili trojické samoty. pak jsme je s panem doktorem chytili a pupíka jsem připla na vodítko.

to už jsem nebyla nejlepší selka v galaxii. soused nechal mandelinky mandelinkama a nasupeně kontroloval políčko s obilím, jestli mu tam lamáci něco nepodupali (podupali). pan doktor vypadal dost vyčerpaně. paní doktorová taky. vnouček plakal. jejich pes zřetelně říkal, že chce okamžitě domů. já jsem byla ruměnná, pot ze mě lil, gumička z vlasů spadla, byla jsem popálená od kopřiv a funěla jsem jako lokomotiva.

právě v tom okamžiku si pan doktor vzpomněl, že když byl na návštěvě u svého kamaráda ze studií – což byl shodou okolností i můj šéf, když jsem pracovala na ústavu -, chtěl vědět, jak žiju. takže mě musí slávkovi vyfotit. aby si udělal představu, jak se mám.

ale nevadí. v čechách je lepší vzbuzovat soucit, než závist