Předevčírem se ztratil emák koffee. Ráno byl v alcatrazu za domem, za hodinu už ne. Myslela jsem, že odešel dolů na louku a nijak jsem to neřešila. Chyba.
Po poledni jsem si všimla, že mám na mobilu zprávu od kamarádky, že náš pštros je v ohradě u krav…..zpráva byla starší, takže se dalo čekat, že koffee už bude jinde.
Ještě že má maruška home office! [...]  Celý příspěvek...

vynesené slepičky z dynína už se docela dobře usadily. ještě je nepouštím ven, jsou v třípokojovém kurníku. z deseti přežilo osm….přišla chvíle k dalšímu kroku na cestě ke svobodnému slepičímu životu. odchytli jsme jednoho z našich kohoutů a zavřeli ho k vynesenkám. říkala jsem si, že jim bude šéfovat a naučí je, jak žít jako slepice. naši kohouti jsou [...]  Celý příspěvek...

včera jsem dovezla z dynína partu vynesených slepiček. jsou přesně tak ubohé, jak ukazují fotografie. přesně tak vystresované a zmatené, jak se dalo čekat.ale vztah k člověku mají silný.většina jich splašeně prchá, jakmile vstoupím do kurníku.ale některé na mě okamžitě zaútočí.ta devastace slepičí duše je stejně strašná, jako devastace jejich těla.

cena za [...]  Celý příspěvek...

Když prodáte zvíře a ono se druhý den vrátí zpátky, přirozeně čekáte, že to zvíře bude mít psychické potíže. Jako nějakou nejistotu, čím se provinilo, že jste se ho zbavili….a proč ho nový majitel nechtěl a vrátil ho….taky se dá čekat trochu stres z opakovaný přepravy na velkou vzdálenost….
Což možná u některých zvířat funguje.
U samsáry rozhodně ne.
Ta si to přebrala v hlavě asi tak, že je neprodejná, že se jí prostě nezbavíme a že tedy může přestat s předstíráním, že je hodná a milá jačička.
Po návratu z jednodenního výletu do golčova jeníkova jí opravdu narostlo sebevědomí natolik, že šikanuje všechny další obyvatele alcatrazu včetně krávy růženky.
Nikdo z toho není moc šťastný.
Varianta „pomsta“ mě samosebou napadla také……

A do třetice….
Těsně před štědrým dnem se emu čoko zamotal do ohradníku a uškrtil se…příjezd kafilerního vozu není úplně ideální předehrou svatvečera, co si budeme namlouvat….
Předevčírem si někdo ve vsi uvědomil, že se vlastně blíží konec roku – a začal v noci zkoušet rachejtličky. A i takový, který hlavně dělají rámus, jako fakt velkej rámus.
Ráno jsem nemohla najít emíka kofího.
Šla jsem na louku s jistotou, že budu mít dalšího oběšenýho pštrosa.
Ale nebyl tam.
Zpátky k domu a hledat stopy.
U stodoly jsem našla větší množství peří.
Prolezla jsem to kolem stodoly… Nakoukla mezi balíky sena….plot za stodolou….. Oplocenka za plotem….. Emu nikde.
Další kolečko. Je tu peří, tak pštros musí bejt někde tady. A hele! Prkno zadní stěny stodoly se pohnulo!
Vlézt úplně dozadu po velkých balíkách sena, který jsou naskládaný natěsno, nebylo nic snadnýho. Ale zvládla jsem to.
Jenže pštros nikde.
Vylezla jsem ven a přemítala, co teď.
A hele! To prkno ve stěně se zase pohnulo!
Zpátky na balíky….a vida: v asi v 10 cm úzké mezeře mezi balíkem a stěnou , úplně dole pod třemi patry balíků sena, leží pštros. Jak se tam dostal a proč tam vůbec šel, to není podstatný.
Traktor a pěkně vyskládat balíky ven….
Vyndat těžce zhmožděného a téměř holého pštrosa….
No a zase balíky naskládat zpátky.
Je živej. Ale moc ne. Zavřela jsem ho do stáje, pustila jsem mu tam radiátor a nezbývá, než počkat, jak se s tím popere.
A hurá! Silvestr je za dveřmi! Víc rachejtliček! A ještě víc dělobuchů!

Nihil novum sub sole – aneb nic nového pod sluncem….
Když došla voda ve vrtu před vánocema, dala jsem inzeráty na prodej několika zvířat. Jednak aby ubylo pijáků a druhak abych získala nějakou hotovost na vybudování vrtu.
Celkem mě nepřekvapilo, ze se moc zájemců neozvalo.
Ale jeden vypadal slibně – a chtěl samsáru, která byla nejdražší! 15 metrů vrtu v kapse!
Skutečně si pro ni předevčírem přijel, naložili jsme, zaplatil a odvezl si ji.
Bohužel podcenil přípravy na příchod nového zvířete do stávající party. Jeho lamy na jačici zareagovaly klasicky a vyskákaly z ohrady, přičemž poškodily jak ohradu, tak sebe.
Takže samsára se včera – tj. Po 24 hodinách vrátila zpátky domů a 15 metrů vrtu pánovi do šrajtofle.
Komu to připomíná loňský prodej hříběte?

Všechno je jednou poprvé….
Samsára poprvé projevila bojovnost vůči někomu jinému a konečně si vzala do huby něco jako pamlsek.
Fakt smůla, že to byl kbelíček s kačenčinou snídaní, který si na kačence vybojovala…..
Ano, je to tak, v přátelství mezi jačicí a mangalicí došlo k posunu…..
že se kačence zhroutil vesmír, to je asi zbytečný zmiňovat. …..

Růženka porodila ve čtvrtek ráno malého býčka. Poměrně dlouho (víc jak dva týdny) přenášela, takže mě dost překvapilo, jak je telík malinký.
A očividně měl problém. Hlavu držel zvrácenou v oblouku nad záda a nebyl schopen se postavit. Ani s dopomocí. Nožičky jakoby mu nepatřily.
Ale měl sací reflex. Tak jsem mu dala z lahvičky mlezivo, které mám v mrazáku právě pro takovouhle příležitost, a zavolala veterináře.
Růženka se starala a bylo vidět, jak si uvědomuje, že s telíkem je něco špatně a jak je čím dál víc nešťastná.
Přivolaný veterinář usoudil, že telík má poškozenou páteř. Ať už jako vývojovou vadu, nebo při porodu. žádný cit v zadních nohách. Nízká teplota těla. Navrhnul eutanazii.
To jsem nemohla růžence udělat. Ne teď, když má konečně telátko a není osamělá. (neptejte se mě, jak se může osaměle cítit kráva, která sdílí výběh s oslicemi, lamáky, stádem ovcí, prasátky, pštrosíky a jačicí. Může. A to je důležitý).
Tak jsme se dohodli, že dáme telíkovi šanci. V první řadě dostal slušivou zateplenou vestu, aby mu nebyla zima.
Růženku jsem začala normálně dojit a mlezivo dávala telíkovi z lahvičky. V pátek toho moc nevypil, cca 2 litry. Ale přestal držet tu hlavu v křečovitým oblouku. A když jsem mu pomohla postavit se, zadní nožičky jakžtakž držely!
A dneska ráno stál sám!
Nedokáže se ještě napít z vemínka, k tomu asi bude ještě dlouhá cesta. Ale ke snídani vypil 1,5 l mleziva z lahve. Takže je to snad na dobrý cestě.
Netřeba zmiňovat, že selinka o něj obětavě pečuje spolu s maminkou růženkou…… Při poslední kontrole včera před půlnocí ležela těsně vedle něj a doufám, že ho trochu zahřívala 🙂

Tak už to asi můžu napsat….před třemi týdny začal u nás mizerný příběh se šťastným koncem!
Ráno zvonek u branky.
To není nikdy nic dobrýho. Jako že by mi někdo třeba přinesl čerstvý rohlíky k snídani, nebo aktuální denní tisk. Takže průšvih.
Vykouknu z okna – a před vraty auto policie. Ugh!
Nejsem zbabělec, tak se hrdinně vydávám ven čelit katastrofě.
Slabým a tenkým hláskem se ptám, co mi uteklo a jakej je průšvih…..????
Prý žádný!
Někdo jim nahlásil, že na zahradě mu už dva dny leží kočka, tak ať s tím městská policie jako něco udělá, že jo….taková ležící kočka, ta přece zhyzdí jinak dokonale upravenou zahradu….a co by tomu asi řekli sousedi…. A vůbec.
No a měšťáci si vzpomněli na mě, že jsem taková milovnice zvířat. Tak jestli bych se o kočku nepostarala…že sviny nemají žádnej kočičí azyl ani nic takovýho. že mají konzervičkový fond, to jo, ale místo, kam umístit nemohoucí kočku, to že nemají.
Ještě nejsem dostatečně jihočech. Ještě jsem pořád náplava. (kdo neví – tak jihočeši byli vyhnáni ze skotska pro přílišnou šetrnost 🙂 ). Takže mě vůbec nenapadlo říct jim, kam se mají i s kočkou odebrat. Popadla jsem kočku z kufry auta („bacha, pani! Ať vás nekousne!“) a odnesla ji dovnitř.
Tam jsem ji podrobila prohlídce, která bohužel potvrdila to, co jsem tušila – od hrudní páteře dál bylo tělo bez citu. Svěrače nefungovaly, z kočky stále něco teklo a vypadávalo. Ale všelijakým kroucením a prohmatáváním se zdálo, že zlomeného není nic.
Zavolala jsem do práce manželovi a seznámila ho se situací, a požádala ho o svolení dovézt kočku k veterináři s tím, že to nejspíš bude stát balík.
Je úžasný. Souhlasil hned.
Auto ale mělo na věc jiný názor a odmítlo řadit, takže místo cesty do budějovic do plně vybavené ordinace jsem se na dvojku doploužila do svinů k místnímu veterináři, který nemá – krom vlastních znalostí – nic.
Prohlídka byla stručná, protože kočka – tedy přesněji řečeno kocour – doktora hned pokousal a poškrábal.
Další dohoda byla neméně stručná – cizího kocoura doktor neutratí, mohl by z toho mít popotahování. I zakoupila jsem něco proti bolesti, nějaký vitaminový mix a něco na otok.
Kocoura jsem ubytovala u manžela v pracovně (aby mu bylo teplo a aby ho nikdo neobtěžoval). Láďa převzal kompletní péči o něj (a u inkontinentního kocoura to není taková legrace) a když odjel na víkend pryč, poslal mi dokonce esemesku!!!! Ne že by psal, že dobře dojel, případně kdy se asi tak vrátí, ale ať nakrmím kocourka……
Po čtrnácti dnech se kocourovi začal vracet cit do zadních nohou.
Pak začaly fungovat svěrače a kocour začal používat záchůdek.
Včera už manžel připustil, že by kocourek mohl bydlet i jinde v domě. Už totiž nejen chodí, ale i začíná zlobit 🙂
A tak máme fredyho……..
Akorát mu asi zbejvá už jen jeden život. Stejně jako červenáčkovi a montymu…..

Ve vrátkách do prasína je díra. Někdo (s rohama) byl tak chtivý podívat se prasátkům do mističek, že vytrhal a rozpletl pletivo….
Až bude mít láďa čas, opraví to.
Ale do tý doby musím při krmení stát u vrátek a hlídat, aby se prasátka mohla v klidu najíst. Klika, že jsem objemná a že díru bez potíží ucpu.
Jo, stojí to trochu času. Ale je to i k něčemu dobrý.
Odhalila jsem totiž masivní šikanu růženky! Boris, kvído i vašík totiž zhltnou svoje jídlo fakt rychle – a pak prostě jdou a vyhodí růženku od misky. Růženka snídani i večeři náležitě vychutnává a jí dost pomalu.
Borise jsem musela dokonce plácnout. Ale od té doby na něj stačí jen křiknout a nechá růženku na pokoji. Kvído – to je takový truhlík, že na něj stačí hodit pohledem zlé tchýně a přestože moc nevidí, hned se klidí.
Ale vašík? To je dílo! On vašík chce, on vašík si vezme! Je to pořád stejný, to prasátko se vůbec nezměnilo… Tam musím neustále stát mezi ním a růženčinou miskou, případně ho nohama odtlačovat do patřičných mezí.
Ale je to milý prasátko. Má už zuby (zahnutý nahoru) – a nepoužije je. Jakože nekousne mě. Růženku teda klidně.…