Včera tu byl doktor na lunu. Já už jsem psala, že kobyla ráno před jeho
návštěvou nekulhala. Ale to už předvedla i dřív, v jednu chvíli pravá zadní
nebyla schopna nášlapu dopředu a v kroku se jen přisunovala k druhé zadní, a za
chvíli to kulhání bylo neznatelný a krok zadní nohy jen nepatrně zkrácený. Aby
po nějakém obratu opět začala chodit krok-sun-krok.

Shánění doktora, který má přístrojový vybavení na diagnostiku něčeho tak
vypečenýho, jako je kulhání ze zádi, mi zabralo nějakej čas. A včera to klaplo.

Nic jsem neponechala na náhodě. Luna tu není dlouho, tak jsem nevěděla, jak
se bude chovat, i poprosila jsem Báru, jestli by nepřijela a nepomohla s fixací
při rentgenování. Pan doktor přijel a očividně také nic neponechal na náhodě a
přivezl si pomocnici.

Ani Luna neponechala nic na náhodě a krásně se předvedla.

V kroku, v klusu, v obratech, na měkkém povrchu, na pevném povrchu. Ohybový
zkoušky, promačkání kopyta kleštěma, pak jí pan doktor všelijak kroutil nohou
do stran a dozadu a dopředu a tolik, že jsem měla obavy, že jí ta noha upadne.

Ta kobyla ani trošičku nezakulhala. Ani úplně malinko!

Měla jsem zlost, že jsem se zachovala jako blbec a táhla jsem sem doktora z
takový dálky (radost, že Luna je momentálně v pořádku, přebila i případnou
zlost na vyhozený peníze).

No ale pak se to trochu srovnalo. To když se pan doktor šel podívat na
zbytek stáda a hned ve vrátkách do výběhu utrousil:

„To jsou všechno nějací kříženci, že?“