Jsem teď frekventantem kursu „ženská logika v praxi“. Nedobrovolným frekventantem, to zdůrazňuju. Už jsem tu psala, že moje jezdecká kobyla Heruška je teď trochu upozaděna. Protože trable s Macíčkem, pak trable s Lunou, a pak také neustálé usměrňování pubertální blumy Delinky. To všechno mi bere čas a také chuť a elán (a občas i zdraví). S úžasnou kobylou, která všechno umí, nemá problémy s ničím a také je nedělá nikomu jinému – tedy s Heruškou – moc nepracuju. To je takový eufemismus, nedělám s ní nic, jen běžnou údržbu. Že to hůř nese, to jsem sem psala. No a nevylepšilo se to. A to se tak snažím! Situace: přicházíme na pastvinu s návštěvou, která se chce podívat na koně. Koně nás vidí z dálky. Cesta na louku je dlouhá. Zvedají hlavy od trávy… Luna se rozchází směrem k nám… Za ní delinka… Macíček…a Heruška nic. Stojí uprostřed louky a kouká. Pohladíme si Lunu… Delinku… Macíčka… Jdu k Herušce, že se s ní přivítám… A kobyla kouká jako malej vrah! „Ty jsi ke mně nešla jako k první! Nemám tě ráda! Jdi pryč!“ Když si chvíli sypu popel na hlavu a to sypání podpořím nějakou tou mrkví, je ochotna vzít mě na milost. Další den jiní lidé, stejná situace. Luna, Delinka a Macíček přicházejí, Herča stojí uprostřed louky.dávám si majzla, abych se nikoho ani nedotkla, ba ani abych se nepodívala, a jdu rovnou k Herušce.a zase pohled malého vraha. „Ty jsi nejdřív prošla vokolo jinejch koní! A ne kolem mě! Nemám tě ráda!“ Jo jo, rezavá kobyla, to je diagnóza!