Ukazuje se, že s výchovou divokého prasátka potřebuju pomoc druhých. Protože etologická danost u divočáků je taková, že v prasotlupě velí vrchní svině a ta také řeší konflikty mezi členy tlupy. Což jsem nevěděla a v Tkaniččině hlavě jsem tím zasela semínka zmatku. Protože když Tkanička někoho kousla dřív, hned jsem poškozeného nabádala, že má prasátko vypeskovat. Naštěstí mi prasoklubová prezidentka včas řekla, že u prasátek je to jinak a že tresty jsou v kompetenci jen té nejvyšší svině. A to jsem já.

Takže když Tkanička na někoho zaútočí, hned přiskočím a zasáhnu. Naštěstí to ode mě bere v pohodě. Ví, že udělala něco špatně a klidí se z cesty jak mně, tak napadenému.

No a tady právě potřebuju pomoc! Když někdo přijde a Tkanička se začne kolem něj ometat (je velmi mazaná, nejdřív se rozplácne a vyzve dotyčného, ať jí drbe. A potom, když drbání skončí, zaútočí na nohy), vždycky říkám: „Vona tě bude chtít kousnout! A my jí z pedagogickejch důvodů musíme nechat udělat chybu! Já jí pak potrestám!“

A v tom vězí ten zakopanej pes. Nikdo se nechce nechat kousnout. Ani můj brácha! A to přesto, že ukazuju, že má ještě skoro všechny zuby mléčný. Teda malinký a neostrý. Takže kousnutí nebolí. Jsem si odvodila. Na největší svini totiž tkanička neútočí

Někdo se hlásí, že přijede na pomoc? Rychle, dokud jsou ty zuby malinký! Až vyrostou ty dlouhý zahnutý nahoru, pak už bude pozdě!